Není třeba objevovat něco nového, je dobré objevit to, co se zapomnělo.
O mne
Je to už dávno co mi učaroval svět italských nástrojů ze 16., 17., 18. a první třetiny 19. století. Později mne očaroval zvuk Violy da Gamba a s ní nádherná francouzská barokní hudba. Protože mne zvuk dobových nástrojů přináší plné uspokojení z jejich sametových tónů, tónů s ničím jiným nesrovnatelných, snažím se mé nástroje stavět tak, jak se stavěly v době, kdy italské houslařství bylo na vrcholu.
Snažím se používat konstrukci nástrojů, formy, pracovní postupy, laky a spousty detailů, jež jsou pro tuto dobu typické.
Je velkým dobrodružstvím objevovat a používat polozapomenuté postupy, pátrat po tajemství složení původních laků, a to vše s nářadím, které se jen málo liší od toho původního. A za to vše být odměněn neopakovatelným zvukem , jeho sladkostí.
Nástroje stavím dvěma způsoby. První způsob, rovnou na spodní desku a druhý do vnitřní formy. Tak pracovali skoro všichni klasičtí houslaři snad až do roku 1830, kdy francouzský houslař Jean-Baptiste Vuillaume vymyslel venkovní formu na ohýbání lubu a změnil tak kompletně italskou školu. Laky si vyrábím od základu celé sám a používám olejové či poloolejové laky. Mám rád i určité asymetrie, pro starou italskou školu typické, jako například zvlněné luby, nepravidelně “řízlá” voluta a podobně. Prostě aby bylo vidět, že nástroj vyrobil člověk a ne stroj.
Je velmi těžké popsat ve stručnosti postupy a finesy, jak vznikaly nástroje té doby, kdy se používaly jiné miry a váhy, avšak nářadí kupodivu zůstalo téměř ve stejné podobě jaké používáme i teď.
Restauruji staré italské nástroje a zároveň stavím nové nástroje, kopie starých italských nástrojů. Používám dřevo, rezonanční smrk z Itálie, z nadmořské výšky 1500 metrů a výše, a to pouze ze severní strany. Snažím se používat stejné dřevo jako ti houslaři z 16., 17. a 18. století, kterým to hrálo nejlépe.
Každé dřevo je jiné a já se tento fakt snažím respektovat. Způsob, jakým se dřevem pracuji musí vycházet z toho daného materiálu. Teprve tehdy se vám výsledný nástroj odvděčí, a to svým zvukem, jeho sladkostí.
K broušení používám materiály jako je žraločí kůže, přeslička nebo utěrky spletené z koňských žíní. Dříve se také používal sopečný popel z Vesuvu nebo rozemleté škeble s kapkou olivového oleje. Specifickou, až alchymistickou disciplinou jsou laky, které mohou zvuku nástroje výrazně pomoci, ale i výrazně uškodit.
Myslím si, že je důležité dát každému nástroji, který v mých rukách vzniká, kus mého já. Záměrně si vybírám dřevo s kazem, protože i ten malý souček mi umožní opracovat tu desku trošku jiným stylem. Nakonec je to často akusticky lepší než kdyby to bylo dokonale symetrické.
